Zachraň se kdo můžeš! Svět tlačí.. A bere ti šťávu! Chvilka nepozornosti a skončíš jak vymačkaný pomeranč v odpadkovém koši!
Lelkování především
O co tu jde? Měli bychom se snad jen válet na divanu a rezignovat na Lepší život? Pomalu hnít ve stylu “smrádek, ale teplíčko”?
Ale kdepak! I kdybychom stokrát chtěli, tak tohle už neumíme. Svět výkonu už dávno posunul naše hranice.
Je snadné propadat pocitům viny, když každý odpočinek se nazývá prokrastinací a den bez naplněného diáře proflákaným časem lenocha.
Potřeba využít naplno příležitosti nás žene až na okraji propasti úzkosti. A nejsme to jen my ženy, s ideálem dokonalé matky, perfektní manažerky a krásky Instagramu. Na skvělou hospodyni jako dříve se už moc nehraje, ale máme tu nové výzvy. Intelektuální, ekonomické… “Dělej víc” samozřejmě číhá i na muže.
Mohu nebo musím?
Žijeme přece v Úžasné době, která dovoluje mnohé!
- Můžeme se pořád učit něco nového.
- Měli bychom zdokonalovat to, co známe.
- Musíme odůvodnit svou existenci tím, že v něčem budeme skvělí.
Vážně musíme?
Možná právě tahle svoboda, zdánlivě nekonečného bufetu příležitostí, může být i naším prokletím.
Psycholog Barry Schwartz ve své knize Paradox volby píše, že „s rostoucím počtem možností roste i naše nespokojenost“ – protože čím víc voleb máme, tím větší máme strach, že si nevybereme správně. Nejsme šťastní z možností, ale vyčerpaní z jejich váhy.
A mezi tím vším běháme v krysím závodě…S pocitem, že pokud na chvíli zpomalíme, něco nám uteče – příležitost, uznání, smysl.
Zpomalení je klíč
Paradoxem je, že musíme zpomalit aby nám přestal unikat život, který se snažíme „stihnout“.
Sartre by nám připomněl, že svoboda není dar, ale úděl. Tedy – pokud nemáme jasno v prioritách. A proto ono zpomalení, ve slastném lenošení bez cíle, zklidní myšlenkový vír.
A co ty? Dovolíš si někdy nedělat nic? Bez pocitu viny?
Ve světě výkonu a dravé efektivity “ztrácet čas” ?
Jde o to vytvořit balanc. Rovnováhu mezi akcí a klidem. Ale ve hře je nátlak rozumu. Společnosti zaměřené na užitečnost. Vlastní sebehodnoty, která klesá, když ti nikdo netleská. A nepotřebuje tě.
Když ale vstoupíš do vlastní síly, pochopíš, že ony zdánlivě neužitečné chvíle jsou cestou do tvého nitra. Vyjasníš si, co je důležité.
Rozpoznáš, které hlouposti stereotypně děláš stále dokola.
A přijdou ty nejlepší sebereflexe a ty nejlepší nápady. Múzy se radují.
Uvolni se..
V tichu nekonání se svět začne dít..
Taoisté, kteří se už tisíce let věnují tajemství mládí a nesmrtelnosti to označují WU-WEI : konání nekonáním. Je to umění jednat v souladu s proudem, nikoliv proti němu. Nechat věci, ať se dějí přirozeně. Bez tlačení, bez dření, bez přetvářky.
Dopřej si to!
Dovol si prošvihnout příležitost, marnit čas, nedělat nic a jen tak být..
S ♥️Klaudie
„Kdybych měl padesát tři minuty nazbyt, šel bych pomaloučku ke studánce.“ Antoine de Saint-Exupéry z knihy Malý princ
Příště budeme pokračovat dál…
DEJ SI ODEBÍRAT novinky a pošlu ti další článek e-mailem
