Přijde chvíle, kdy člověk dojde na konec Cesty, lehce znejistěn tím, co nastane teď. A v ten okamžik bezčasí náhle zjistí, že to je jen odpočívadlo a další malebná Stezka se pro něj vine do údolí.
Tak také pro mě se po prošlapané Cestě Poznání otevřela nečekaně Cesta Srdce… Dárek od Existence, nečekaný a milosrdný. A drahokamem se stalo setkání s krásnými lidmi na SouLadění na Sázavě. Tuto báseň, která tam vytryskla z lesního pramene věnuji právě Jim 🙂
Rány a bolesti, kdopak je nezná? Kdopak kdy nevyčítal světu a lidem kolem sebe, že mu je udílí? Jen… možná ty nejhlubší jsou vedeny laskavou rukou Osudu, který nám ukazuje, kudy nemáme chodit, s kým více neproplétat naše životy, kde jsme vedeni našim chtěním, vůlí…
Naše srdce ví, kudy jít…to jen náš hloupý zvyk nad vším rozumovat namísto prožívání; zvažovat pro a proti namísto skoku do živoucího Neznáma. To jen náš strach, fantazírující katastrofické scénáře, nám brání Žít s otevřeným srdcem, dávat úsměv a projevovat lásku… Najdeme-li v sobě…
