Vesmír. Nekonečně přátelský. Srdečný a láskyplný. Vesmír, jako hřejivá kolébka našich snů.
Je to na tvém vidění. Vnímání. Na tvém postoji. Jsi tvůrce svého světa. Vesmírnosti kolem nás i v nás.
Já ho vidím jako otevřenou náruč! A co ty?
Květiny, ty křehké bytosti, které v nás vždy probudí něhu a harmonizují naši duši. Louka posetá těmito drahokamy, koberce indických mandal, seskládaných z voňavých květů..nebo tento chrám s květinovým zdobením, manifestující a oslavující krásu. Obraz připomíná kouzlo jemnosti v dennodenním životě. Nutnost nechat se obklopovat…
Měkké a jemné vítězí nad tvrdým a drsným. Voda dokáže ohladit skálu. Strom na obraze, který je pružný a přizpůsobivý, tančí ve větru a ten ho nezlomí a nevyvrátí. Jin, ženský princip v pravé podstatě, nesoupeří, je zastáncem propojování a spojování. Ve skutečnosti mezi námi…
Celistvá bytost. Animus a anima. Žena a vnitřní muž. Muž a vnitřní žena. V nekonečné záplavě světa her a okolností, být stále u sebe. Ve spojení. Se sebou, s druhými. Vědomí, láskyplní. Máme svůj věčný odraz v druhém člověku? Nebo spíše ve říši Platónových ideí?…