Zastavit se. Spočinout v náruči Existence. Nabrat síly. To klidné, tiché, usebrané naše vnitřní já touží po onom vytržení ze spárů civilizace: „Tam na konci světa, v příbytku duše, tiše usedám.“
Každý z nás to potřebuje. Nejen introverti, i extroverti. Chvíli pro sebe. Čas, strávený jen sám se sebou.Jak řekl klasik – v té nejlepší společnosti. Rozjímat, meditovat, relaxovat, lelkovat, koukat nebo…jen tak být. V lůně přírody, ve vlastním srdci, v příbytku své duše.
A pak…plni síly…Hurá do světa!
Není to jen tak. Pod povrchem poklidu se ukrývá dračí sopečná míza. Je třeba vážit každý krok. A není to tak vždy? Zákonem příčiny a následku není krok, který by neměl své důsledky. Žádoucí i nepříjemné. I nevykročení je rozhodnutí.
Klíč. K životu, světu, pochopení sebe sama. Máme ho v sobě. Je pod drsnou kůrou našich masek a životních eskapád. Taak… ponořit se do sebe… a… odemknout bránu Síle!
Gaia. Matka země. Živoucí a oživující nás svými prameny, krůpějemi i mořskými hádankami. Bohatá poklady země, drahými kameny, krystaly léčící náš lidský nepokoj. Pevná po věky, skalami jako opěrnými sloupy k nebesům. A barvená nekonečnou paletou zelení, projasňující naši mysl i plíce. Oko fotografa ani…