Vše je jedno. Jsme spojeni s listem, snítkou máty, kamenem, celou planetou i nejvzdálenější hvězdou galaxie.
Propojení si uvědomíme ve chvíli, kdy mátový odvar ochladí horkost našeho těla, krystal očistí prostor a květina nám děkuje za péči a závlahu..
Kdy stoupáme na horu a v každém kroku cítíme tu sílu, výdrž a nehnutelnost obryně. A spojeni s touto pradávnou magií se stáváme touž silou. Odolávající a odvěkou.
Kamélie, květiny Dálného východu, jsou prý náročné na pěstování. Jsou tedy nejen symbolem exotiky, všeho nepoznatelného, ale i symbolem ženy, která je jemná a potřebuje péči. Aby kamélie mohla kvést potřebuje dostatek tepla a světla. Hřejivou náruč i světlo v srdci.
Máme ho zapotřebí. Ve světě chaosu, hektickosti, velkých cílů a mnoha slov. „Teplé pohlazení„, hřejivou náruč, poklid zlatavého paprsku slunce, beztiché ticho přírody.. Neocenitelný dar, ničím nezaplatitelný poklad. Láskyplný dotek.
Když se nás dotkne láska, ta jemná, bezpodmínečná síla, naše srdce zaplaví něha. Není to spalující vášeň ani závislostní kmitání mezi bolestí a nadšením. Na obraze se promítá skutečné propojení, spříznění duší a láska bez podmínek. A není důležitý předmět tohoto citu. Láska mateřská, láska…