AutorKlaudie SlunečnáZe sbírkyTisíce tváří jedna dušeShare
V živoucím „tichu“ zahrady, obestřena sněním, zpěvem ptáků a štěkotem psů se ve mně narodila báseň….
Je tu pro vás 🙂
Naše srdce ví, kudy jít…to jen náš hloupý zvyk nad vším rozumovat namísto prožívání; zvažovat pro a proti namísto skoku do živoucího Neznáma. To jen náš strach, fantazírující katastrofické scénáře, nám brání Žít s otevřeným srdcem, dávat úsměv a projevovat lásku… Najdeme-li v sobě…
Rány a bolesti, kdopak je nezná? Kdopak kdy nevyčítal světu a lidem kolem sebe, že mu je udílí? Jen… možná ty nejhlubší jsou vedeny laskavou rukou Osudu, který nám ukazuje, kudy nemáme chodit, s kým více neproplétat naše životy, kde jsme vedeni našim chtěním, vůlí…
ČAS jako stabilní veličina neexistuje, utíká nám různě, podle toho s kým jsme a co děláme. Může se vléct, může uhánět. A snem mystiků je bezčasí. Pravý stav šťastné Duše. Dopřejme si ho! Život se nám stane Radostí..