AutorKlaudie SlunečnáZe sbírkyTisíce tváří jedna dušeShare
V živoucím „tichu“ zahrady, obestřena sněním, zpěvem ptáků a štěkotem psů se ve mně narodila báseň….
Je tu pro vás 🙂
Naše srdce ví, kudy jít…to jen náš hloupý zvyk nad vším rozumovat namísto prožívání; zvažovat pro a proti namísto skoku do živoucího Neznáma. To jen náš strach, fantazírující katastrofické scénáře, nám brání Žít s otevřeným srdcem, dávat úsměv a projevovat lásku… Najdeme-li v sobě…
Odkud pocházíme – kam jdeme – a proč přicházíme na tento Svět? Když si, oproštěni od běžného vidění, zatančíme se svou Duší souladný tanec, uvědomíme si, že Jiný svět, ze kterého jsme přišli, nám dal poklady. A o ně je třeba se rozdělit. I když…
Přijde chvíle, kdy člověk dojde na konec Cesty, lehce znejistěn tím, co nastane teď. A v ten okamžik bezčasí náhle zjistí, že to je jen odpočívadlo a další malebná Stezka se pro něj vine do údolí. Tak také pro mě se po prošlapané Cestě Poznání…