Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Temné zkoušky

Mýty – příběhy vyprávěné životem – II.

Temné zkoušky. Každý je zná. Málokdo je má rád. A nikdo je dobrovolně nevyhledává. Kromě hrdinů dávných mýtů. Ano, jsou to oni, kdo bojují s draky, sekají hlavy nepřátel, utínají mnoha chapadly zdobenou Medúzu, kradou posvátné rouno a pokaždé přelstí čarodějné zlovolníky. Mnoho rozličných zkoušek podstupují, aby nám ukázali, že stojí za to, přestát nebezpečí, postavit se obrům našeho strachu a dát svůj život všanc pro odměnu, ideu či lásku. S vidinou spravedlnosti, trůnu vítěze, přízně panovníka či ruky (ano, ruky! Jsme přece v pohádce!) sličné princezny jdou vstříc Neznámu. A proto ony příběhy tak milujeme! Ukazují nám cestu vydlážděnou těmi, kdo to už někdy zvládli. Předvádějí nám, že stačí sebrat do uzlíku pár buchet a můžeme se vydat vstříc dobrodružství.

Dokazují nám, že více než na původu, síle a majetku, záleží na naší odhodlanosti a schopnosti nevzdávat se předem.

Mýty nám slouží k tomu, abychom pochopili, že zkouška, jakkoli těžká, je jenom zkouška. Byť se zdá, že v ní jde o vše! Je to jen test statečnosti, ochoty ztrácet a víry v dobré konce. Ruleta nekonečné odvahy, ve které hrdina dává svůj život na sázkový stůl jako oběť, jako nejvyšší možný vklad do hry. Ano, do hry! Toto klíčové slovo v celé hrůze temných zkoušek, které nás potkávají, nám pomůže pochopit, o co tu vlastně jde. Je náš život skutečně hrou? Tedy ne tou dětinskou, při níž si hrajeme „Na schovávanou“, „Na slepou bábu“, „Na honěnou“ nebo „Na piráty“. Ačkoli mnohé vztahy takto vskutku vypadají! Umíme nebrat své trable, patřící k životu, příliš vážně?

Indická mytologie má pro toto pojetí i slovo. „Lílá“ tedy Božská hra. V kratinkém slůvku se skrývá celá filozofie, celý náhled na svět. Říká, že jsme součástí Celku. Boha, který si hraje a vymýšlí zápletky, hodné tvůrců nekonečných seriálů. Do spořádaných zamrzlých svazků hodí dynamit, který rozčeří stojaté vody. Ať už v podobě trojúhelníkových (čtyřúhelníkových či mnoha-úhelníkových) vztahů nebo nemocí či egoistických mocenských bojů o nic. A co teprve výbušniny v podobě ztrát! Dokonce i těch, co by nás ani nemusely bolet! Zraněné Ego o tom ví své.

Tak třeba:

Ztráta práce, byť nás už pěkně dlouho nebavila.

Ztráta majetku a věcí, co už dávno neslouží nám, ale my jim

Ztráta partnerů, které jsme už dávno nehýčkali

Ztráta přátel, jež jsme už před lety přerostli

Ztráta rodičů, kazatelů minulosti, lpění dítěte, kterým už nejsme

Ztráta mládí, povrchní slupce na hodnotné duši

Ztráta zdraví, na něž jsme už léta kašlali

Ztráta života, co jsme pořádně, s láskou a odvahou, ani nežili

A tisíce drobných ztrát. Zkoušek našeho lpění, naší nesvobody, naší závislosti na poutech, naší záliby v okovech; naší zemité připoutanosti k iluzornímu bezpečí. A protože se božský princip tu a tam nudí, neboť důležitých zkoušek zas tolik v repertoáru nemá, konstruuje i nová bezpodstatná dramata, která dnes trpce prožíváme a zítra ani netušíme, nad čím jsme se vztekali či ronili slzy.

Božská hra není hrou dítěte, má svůj účel. Růst duše, učící se, skrze dobrá a slabší rozhodnutí, chápat pravdu a spět k moudrosti.

Ale nechuť ztrácet nám brání zdvihnout se ze židle, ke které jsme přirostli silou zvyku, věčného spojence strachu ze změny. Musíme dát pozor, abychom nedopadli jako Théseus, připoutáni na židli v podsvětí!

Temné zkoušky mají tisíce podob. Dobrovolní i nedobrovolní hrdinové bájí se s nimi vypořádávají po svém. Důležité je ovšem postavit se momentální (často zdánlivé) nepřízni osudu a s neochvějnou odvahou jít nebezpečí vstříc. Může nás čekat cokoli. Nikdo z nás netuší, s čím se bude muset potýkat a jaká rozhodnutí činit, stejně jako protagonisté dávných příběhů. Ani oni si vždycky nevybrali úkoly, které mají zvládnout. Ani oni se vždy nehrnuli s nadšením vstříc těžkostem.

Ale život nečeká, až budeme skvěle připraveni, vyzbrojeni a v dobré kondici.

Když nastane ta chvíle temných zkoušek, musíme podbírat střípky své odvahy, oprášit zbroj a vzývat sílu ducha v nás, abychom to zvládli se ctí. Nejsme na to však sami, jak se nám někdy může zdát. I dávné postavy legend se ocitají znovu a znovu před tajemnými výzvami hrůzu nahánějícím soužením. Nemají návod k použití, jak z nebezpečí vyváznout se zdravou kůží nebo aspoň přežít. Nebo mají? Ovšem! Říkala jsem přece, že v mýtech jsou ukryté postupy k řešení!

Klíčem je víra v neomylnost osudu.

Ve správnost věcí, které se dějí k našemu prospěchu, aniž momentálně chceme nebo chápeme proč. Svou neochvějnou důvěrou ve vesmírný řád, ve vyšší smysl věcí, v dokonalost stvořeného světa pak získají viditelné i neviditelné spojence, pomocníky a rádce. Osud dokáže vložit odpověď na naše bezradné otázky lidem do úst v nečekaných souvislostech! Možná si už všímáte, kolik pomocných rukou a cenných informací se nám může dostat i od lidí, které ani neznáme. A co teprve od těch, které nám Věčnost posílá v nouzi, odměnou za odvahu!

Nejspíš někdo poradil i „náhodně“ kolemjdoucímu princi, jak probudit z věčného spánku Sněhurku. Možná to byl nízkým sebevědomím obdařený trpaslík, který si na ni tajně myslel a z doslechu věděl, že klíčem k probuzení spáče je polibek láskyplné bytosti. Možná mu to poradila intuice, ten tichý hlásek naší vševědoucí duše, moudřejší nad hulákání rozumu. A možná hejno ptáků v té chvíli vykroužilo na nebi symbol srdce, lásky, která pomůže překonat každý bol. A princ, důvtipný, pochopil.

Kéž bychom to dokázali také. V oblacích pochopit poselství osudu, být otevřeni nápomocné hřejivé náruči, odčítat milovaným z očí jejich sny, rozpoznat cenné rady a nacházet spojence, spřízněnce, pomocníky na cestě.

Rozeznat znamení, kudy se dát.

Ale, ale.. Vždyť to přeci umíme! Máme to zakódováno v našich srdcích od pradávna! Naše duše dává povely srdci, srdce tělu a Innaté – vrozená moudrost těla – nám dá signál „natotata“. Necháme-li se vést, najde nám ty pravé společníky. Člověk není ostrov a ve všech mýtech nacházíme hrdiny vděčně přijímající pomoc božských sil, vtělených do smrtelníků. To jen lidé dnešní doby, s egem až na vrcholcích hor a pýchou urážející bohy, chtějí každou strázeň zdolat sami rozumem. No, nehledáš-li znamení, nenajdeš je. Nežádáš-li rady, nedostaneš ji. Neřídíš-li se Innaté, přestane k tobě promlouvat.

Všichni jsme spirituální bytosti, které se umí napojit na vesmírný řád, skrze moudrost těla a intuici.

Jen někdo zapomíná tento um používat, nechat se jím ponoukat, a tak mu skoro zakrněl. Škoda. No, je na čase ho rozhýbat! Temné zkoušky se tak nenazývají jen tak pro nic, za nic. Snadné pro nás nebývají. Nemusíme je zvládnout. Je to na nás.

Temnou zkouškou v životě může být také deprese nebo syndrom vyhoření, ztráty smyslu konání, úzce související s duchovní stagnací. Život ustrnul, nehýbe se, je zamrzlý, ne-živý. Proměnil se v kámen, jako lidé, stiženi v mýtech kletbou čarodějných sil. Nejsou mrtví, ale nemohou se, zakleti v kameni, ani pohnout. Co mohou, je začít zkoumat svůj život s neotřesitelnou důvěrou ve smysl všeho, co kdy bylo, je a bude. V tichu zakletí hloubit a zkoumat a očišťovat s pokorou svou duši.

V každém z těchto příběhů ale musí přijít i pomoc zvenčí.

Situaci člověk nechal dojít příliš daleko. Sám už na to nestačí. V té chvíli může pomoci jen statečné srdce zachránce, milujícího hrdiny nebo hrdinky, a překonat temné síly láskou, odvahou a soucitem. I za cenu bolesti zachráněného. Spása ale přichází až s tichou prosbou zakletého. Sklonit se před boží vůlí, přiznat si potíže a odhodit svou pýchu.

Žádost o pomoc je důležitý symbol pokory.

V této době žijeme v podivných představách, že musíme být dokonalí a zvládat vše sami. Stejně jako v mýtech, i v prázdných, smutných pohledech kolem nás můžeme spatřit rezignaci na život, jako by byl nudnou plavbou na nekonečně beztvarém moři. Ani vlnka, ani bouře, ani ten žralok nablízku! Nic, co by povzbudilo, nadchlo, zneklidnilo, či alespoň nakoplo okovanou botou. A že ty kopance jsou občas opravdu potřeba! Není divu, že posádka Odysseovy lodi tak vítala i nástrahy a nebezpečenství, co je potkávaly. Nekonečné roky na lodi udělaly své! Ztráta smyslu tedy značí, přestaň se bát! Očisti svou duši, otoč svou loď o 180°, naber změnový vítr do plachet a s pomocníky na cestě – hurá, vstříc Neznámu!

Plavba temnou vodou může mít i podobu řeky Styx, podsvětní řeky nenávisti, zloby, hořkosti a zášti. Tyto vlastnosti v člověku musí nutně vést do pekel, ať už mají hrůzostrašnou podobu Dantovu, pohádkově čertovskou, příchuť říše mrtvých z řecké mytologie či egyptsky spravedlivou. Muka nám ovšem nikdo nepřipravuje, ani ta Tantalova, ingredience tohoto otráveného nápoje si dotyčný chystá sám. Svou neochotou přijmout sebe i druhé. Život. Takový, jaký je. Závist a potřeba vládnout, manipulovat a znásilňovat realitu, formuje krunýř zkamenělé sochy. Sebelítost nepomáhá.

Nadřazená nadutost, nemilosrdnost a touha přelstít bohy přivedla už právě zmíněného Tantala do nejhlubšího podsvětí. Za svůj výsměch bohům a krutý čin byl odsouzen k věčné žízni, hladu a úzkosti. V krajině zmaru, Tartaru, obklopen vším, co by si mohl přát, nemohl naplnit ani to základní. Voda ustoupila, kdykoli se chtěl napít, a na větve, slibující sladké plody nikdy nedosáhl. Děsivý balvan nad jeho hlavou, už už hrozící zřícením, jen prohluboval jeho trápení.

Není to příběh z nekonečné fantazie, je to realita života mnohých. Žádný pokrm nenasytí ducha, žádný nektar nenapojí žízeň po životě, dokud srdce bude z kamene a pokora k Celku nepřeváží nad sobectvím a pýchou.

V řecké mytologii se podsvětím vinou ještě další řeky. Řeka zármutku a řeka nářku vedou do krajin smrti, neboť smutek i hluboký žal nás dovedou ke koncům a „usmrcování“ bezpodstatného. Ani těmito řekami bychom se však neměli vydávat daleko, neboť z říše mrtvých se jen hrstka živých dokázala vrátit (jak se jim to povedlo si povíme v některém z příštích dílů.). Ve chvíli beznaděje nezáleží ani tak na tom, co ji způsobilo, neboť iracionální strach i zraněné Ego vysílají do našich emocí stejné poplašné S.O.S. jako skutečně opodstatněná bolest. Vystoupit pak z dlouho trvajícího chmuru může být obtížné. Jako v našich pohádkách: „Co peklo schvátí, nenavrátí“.

Spolu s ohnivou řekou, určenou pro ty, kdo ovládáni nízkými pudy a vášněmi páchají násilí, nesou temné vody řek hrdiny i zbabělce na „druhý břeh“. Bývá to, až na výjimky, jednosměrná plavba a většina nedobrovolných pasažérů je mrtvá . Tradice vkládat zemřelým do úst minci pro převozníka, aby je v pořádku dopravil na „onen svět“, je brána v řeckých mýtech velmi vážně. Duše zemřelého, která nedostane při pohřbu peníz pro Charóna, za převezení přes řeku, je nucena bloudit okolo břehů, ponechána jako „stín mezi světy“.

Stejně tak, ocitne-li se neznalý člověk dnešní doby jako bloudící „stín mezi světy“, má v tu chvíli problém! Živí-neživí jsou stále mezi námi. Ztracené duše, chvátajíc z práce do práce, jeden den jako druhý, bez jiskry v oku, bez nadšení, beze smyslu, bezduchá stvoření. Postrádají vidoucí oči, které by poznaly a ocenily zázraky živoucího světa kolem. Plují temnými vodami řek, bez vidiny světla majáku. „Kde je záchranný člun s převozníkem?“ ptají se.

Mysleli však včas ve svém životě na to, že jednou bude třeba zaplatit za své předchozí skutky? Naspořili dostatek úsměvů, jimiž obdařili lidi kolem? Ozařovali někoho láskou? Dávali ze sebe to nejlepší jen tak? Získali dar v podobě štěstí druhého? Ušetřili své okolí zloby a zášti? Mohou odevzdat své čisté srdce? Jsou alespoň teď, v pozdní chvíli, ochotni ztrácet? Přenechat převozníkovi svá chtění, svou nenasytnost, své ambice? Odpoutat se sami od sebe? Je platidlem lítost, pokora a pochopení? Pokud by odpověď zněla ano a převozník na „druhý břeh“ tak dostal svůj díl, mají šanci. Přepraveni mezi své se spolu s mýtickými postavami napijí vod z milosrdné Léthé, řeky zapomnění. Mohou tak v klidu žít na druhém břehu, kde si odpočinou od pozemských strastí.

Jiný svět není v mýtech vždy strastiplný kraj. Hádova říše, zóna bezstarostného, květy zdobeného místa bez radosti a žalu pro většinu duší. Elysium, sluncem ozářený ráj blažených, oblast komfortu, určená jen pro duše spravedlivých. A samozřejmě i děsivý Tartar, bezedná propast věčné temnoty, peklo druhého břehu pro potrestané.

I tento náš svět má různé reality, dané viděním a vnímáním jednotlivce. Pro jednoho ráj, pro jiného peklo.

Druhý břeh není geografický pojem, ale jiný rozměr tohoto světa.

V egyptské mytologii bohyně Maat, ztělesňující samotný princip kosmického řádu a pravdy vážila čistotu srdce zemřelého. Míru viny, nepěkných skutků a lží v uplynulém vtělení vyvažovala na vahách pštrosím pírkem. Asi uhádnete, že do ráje jen tak někdo neprošel 😉.

Dostat se přes temné zkoušky do jiné reality tohoto světa je dáno nemnohým. Ale je to možné! I v mýtech bylo poskrovnu těch, kdo dokázali přeplout řekou smrti tam i zpět. Ano, byli to ti živí, odhodlaní, ti se silou vítězů. Rekové dávných mýtů se pustili do plavby temnými řekami do jiného světa více či méně dobrovolně. Ne s nadšením, ne bez obav, ne bez bázně, ne vždy ze své vůle. S vědomím, že musí, že je to jediná možná cesta, že jen tak mohou dosáhnout svého cíle. A ne vždy se to podařilo.

Orfeus si jde do podsvětí pro svou milovanou Eurydiku. Byl by ji i získal zpět, kdyby v poslední chvíli neztratil víru a přes zákaz bohů se neohlédl. Stejně jako Lotova žena, co se v biblickém příběhu obrátila v solný sloup, i on ztratil důvěru a nenechal se vést božskou vůlí. Héraklés si úspěšně odnáší trojhlavého psa Cerbera a nádavkem osvobozuje Thésea (vzpomínáte, to je ten připoutaný k židli). K hrdinským činům jej žene touha odčinit pradávnou vinu. Odysseus si přišel k branám podsvětí pro věštbu a Ištaře, neboli sumerské bohyni Inanně jde ještě o víc. Sloučit oba světy, spojit se do Jednoty (tyto heroické příběhy jsou natolik silné, že si na každý později vyhradíme jedno vyprávění).

Ať už však srdnaté hrdiny dávných dob vedlo k překonání temných nebezpečenství, úskalí a ponurého trápení cokoli, jedno je jisté. Odvaha překonat sami sebe a svůj přirozený strach z nebezpečí jim budiž ctí. Stali se archetypem, předlohou pro muže a ženy. Ty statečné, kteří umí přijmout apel osudu v podobě temných zkoušek a nebezpečných nástrah.

Výzvy nečekají. Nastal-li čas, je nutné položit si otázky: „Dokáži obětovat své pohodlí, známý svět a svůj život pro Věčnost? Pro růst Duše a nalezení smyslu? Chci skutečně žít, a ne umírat zaživa?“

A pak, s ochotou ztrácet, s pomocníky a spojenci na Cestě, s hlubokou důvěrou v Osud – v to, že vše, co nás nakonec potkává je správné – překonáme i nejpochmurnější řeku. Zvládneme i temné zkoušky.

Nejtemnější chvíle nastává totiž těsně před úsvitem…

Leave a comment

Language
error: Upozornění: Obsah je chráněn!!!